Aktuální slovíčka 29.6.24

Tak se vracím kousek zpátky. Týden před Vídní, o které jsem psal včera, potřebuji pořádně procvičit děti, a tak přesně po měsíci vyrážíme do Ivančic. Několik dospělých nás přijde podpořit. Začínáme Basicem a tanečníky nešetřím. V podstatě děláme DBD (Dancing by Definition). Děti jsou na tento styl zvyklé, běžně podle definic fungujeme, ale mnozí dospělí mají hlavy zatraceně zamotané. Nicméně jim to myslí a zvládají mé záludnosti skvěle. Half Trade By z Inverted lines, v T-bones box circulate a další věci zvládají naprosto perfektně. Občas pro zpestření a také pro ukrajinské holky bydlící ve Stříbském mlýně zařadím pár country tanečků. V sobotu přijíždí Lenka Tesařová se Simonem a Robinem, šumaváčkové děti si s klukama užívají. Ach, ta puberta…

Abychom jen netancovali, naplánoval jsem i návštěvu několika zajímavých míst. Hned v pátek se jdeme v Ivančicích podívat do muzea Alfonse Muchy. Zajímavá expozice, která i mně přinesla nejednu zajímavou informaci, co teprve dětem.

Po vybalení v chatičce a po ubytování (a po nezbytném pomazlení se se štěňátky, koťátky a další havětí) se vydáváme do kláštera Rosa Coeli v Dolních Kounicích.

 

Místo plné energetických kontrastů. Ve věži jsem cítil obrovské vycucávání, zato v lodi kostela mě cosi nabíjelo, až mě ruce brněly. Když jsem se o tom bavil s místními, tvrdili, že to přesně takhle funguje. Hodně zajímavé…

V neděli se nejprve zastavujeme na rozhledně Vladimíra Menšíka v obci Hlína.

Odtud přejíždíme na přehradu Dalešice. Naše nejvyšší sypaná hráz. Prohlížíme si ji shora i zdola.

No a když už jsme v Dalešicích, nezajít se podívat do místního pivovaru by byla přinejmenším chyba. Jako by se zastavil čas, všude člověk vidí ukřičeného strýce Pepina či Rudolfa Hrušínského, který před ním neustále prchal, aby si přivodil zase další úraz… Ano, Postřižiny se natáčely právě zde. Těch suvenýrů, co si (nejen) děti tady koupily...

Zkrátka další z povedených šumaváčkových víkendů…

 

Míra Procházka

 

 

Aktuální slovíčka 28.6.2024

Milí taneční přátelé!

Tak asi to tentokrát nebude plynule retrospektivní. Myslím, že na chvíli přeskočím předminulý víkend, ke kterému jsem se zatím nedostal a vypíši se ze svých zážitků z toho posledního. Prostě jsme přijeli domů, u slivovice jsme pokecali s Fandou – panem sousedem, který se mi po dobu mé nepřítomnosti staral o křepelky. Pak jsem s Kristinkou a Mirečkem asi hodinu poslouchali Žalmana a Nohavicu. A teď, když děti spí, poslouchám Corelliho a Haydna a pár minut před půlnocí píši… Jak náležité k uplynulým dním. Hlavně k sobotě, kdy jsme putovali po místech, kde se procházela Marie Terezie, Josef II, císařovna Sisi a nejen ti… Ale vezměme to popořádku. V pátek ráno vyrážíme v 7.45 z Loučovic. V 8.15 nabíráme Vanesku v Brodě – a než se nadějeme jsme u hotelu v Geransdorfu, kousek od Vídně. Sehnat ubytování nebylo jen tak, Na některých místech vůbec neodpovídali, jinde měli obsazeno. Když jsem psal Thomasovi, callerovi přádajícího klubu, doporučil mi hotel jen pár kroků od taneční haly. Jenže tam jsem psal už několikrát, bez odezvy. Tak jsem zašel za Robertem – sousedem z garáže, je to Rakušan žijící v Loučovicích. Po patnáctiminutovém rozhovoru domluvil ubytování, všechno klaplo a tak bydlíme v krásných pokojíčcích s vlastní sprchou a záchodem. Vzhledem k předchozí nekomunikaci ze strany penzionu jsem poněkud nervózní, ale když mi recepční odsouhlasí, že vše platí, navíc milá paní uklízečka je z Valtic, padnou i jazykové rozpaky a za pár chvil bydlíme.

Poobědváme a jedeme autem do parkovacího domu, odkud nás U-bahn odveze až na Stephanplatz. Katedrála měla být původně z církevních důvodů uzavřena, a tak je pro nás milým překvapením, že tomu tak není. Odjíždíme po dvou hodinách spokojení s prohlídkou nejen katedrály, ale i dalších přilehlých architektonických skvostů.

Po příjezdu na hotel se navečeříme, rychlá sprcha a jedeme do šest kilometrů vzdáleného Seyringu. Taneční klub Dancing Strawberries má klubový večer. Skvělý caller. Většina jejich tanečníků tančila Basic či Plus, pro nás dával i Mainstream a A1. Skvělé, chytré, zajímavé kombinace. Užívali si to nejen děti, ale i já.

První zápis do Friendship-booku, první dangle jsou odměnou za klubovou návštěvu. Velmi příjemný večer.

Ráno vstáváme v šest. Opět stejná cesta jako včera, ale ještě s jedním přestupem, na jinou linku U-bahnu.

Schönbrunn je cílem dnešního dopoledne. Máme prohlídku až v 10.30, předtím chceme projít park, byť bychom ho nestihli celý. Ale člověk míní, počasí mění. Takový slejvák… Asi půl hodiny stojíme ve vestibulu U-Bahnu, až když přestane pršet, přecházíme přes silnici k zámku. Jenže za chvíli přichází druhá vlna bouřky. Tak si procházíme suvenýry (ceny jak v Krumlově, prostě děs), poté odpočíváme na lavičce uvnitř zámku a čekáme, až to zase přejde. Když konečně opět přestane pršet, jdeme se pro jistotu vyfotit do parku – času již moc nezbývá a pokud by po prohlídce zámku opět pršelo, neměli bychom ani pořádnou fotku.

Sály jsou nádherné, obrovské. Máme audioprůvodce, ale jen v angličtině. Nicméně základní informaci nám přístrojek poskytne. A má to jednu velkou výhodu – nemusíme se držet žádného živého průvodce a procházíme zámkem tak rychle, jak chceme.

Po prohlídce je krásně. Využíváme sluníčka a jdeme ještě jednou do parku, zase do jiných míst. Nádherné kašny, pestrobarevné záhony, fontány, fiakry s koníky…

 

Popisovat návrat, oběd, polední spánek všech, sprchu… by bylo zbytečné, a tak se dostáváme až k taneční hale, vzdálené od hotelu sedm minut volné chůze. Abychom se prospali a odpočinuli si, vynechali jsme první hodinku Plusu. Sice mě to mrzí, těšil jsem se na ni, ale nedá se nic dělat. Přichází Mainstreamový blok. Jelikož původně plánovaný caller si před týdnem cosi zlomil, je na programu caller Paddy Böhnke, kterého známe již z Regensburgu. Skvělý. Užíváme si to. Perfektní jsou bloky, kdy calleruje asymetricky. Kdo není schopen zvládat řadu pomocných slovíček, má docela problém. Naše děti zvládají a nablízku jsem já, a simultánně tlumočím. Perfektní, vtipné, nápadité.

Když jsou na programu levely, které děti ze Šumaváčku netancují, přesouváme se do druhé haly, opět na Mainstream. Tam callerují méně zkušení calleři a hlavně tři callerky, to je pro většinu dětí zcela nová zkušenost.

Kromě nás šesti jsou tady ještě čtyři tanečníci z Come Backu z Úval. Velkou radost mi udělalo setkání s Jirkou Ščobákem, se kterým se znám přes třicet let, na nejedné akci v Loučovicích calleroval v době Šumaváčkových začátků, a kterého jsem viděl naposledy dávno před covidem.

Jelikož jedna tanečnice již v pátek nastoupila do auta se slušnou rýmou a kašlem a nyní dostala i teplotu, končíme tancování už ve dvě odpoledne a jedeme domů. O nic moc jsme nepřišli – většina tanečníků již odjíždí, a navíc by děti musely dvě hodiny čekat na Mainstream.

Pak už jenom rozvézt děti a v sedm večer jsme doma. Byla to skvělá akce a už teď se můžeme těšit na to, co vymyslíme příště.

Míra Procházka

 

Aktuální slovíčka 15.5.2024 - pokračování povídání o pětidenním výletu

 

Milí taneční přátelé!

Tak jsem se nedostal k tomu, abych pokračoval s psaním aktuálních slovíček dřív, než dneska. Začátek tohoto povídání o pětidenním výletu Šumaváčku je o pár řádek níž, ve Slovíčkách z 9.5.

Ještě k tomu čtvrtku. Bydlíme v příjemné chatičce zařízené historickým, starožitným nábytkem. Ostatně jako všude u Halámků. Člověk si připadá jako na zámku. A to i v tanečním sále, který byl původně hnusnou jídelnou komunistického učiliště. Obrovské množství peněz, ale hlavně práce, museli Vojta s Janou vynaložit, aby vytvořili něco tak příjemného, krásného…

Dětem děláme k večeři cosi jako „čínu“. Prostě dušenou zeleninu s kuřecím masem a trochou sójovky, k tomu rýži. Již při příjezdu z výletu nás překvapil hrnec výborné polévky, kterou nám jako překvapení uvařila Janička. Jelikož jsme si před chvílí nakoupili na zmíněnou čínu, musíme suroviny zpracovat, a tak odkládáme polévku do ledničky až na zítřek.

Večer ještě dodatečně přejeme Líze k narozeninám, které měla den před odjezdem.

V pátek vstáváme v sedm. Naše cesta vede nejprve do Ivančic. Když už jsme si tam prohlédli kostel a další zajímavosti, chceme je poznat blíže, a také si nakoupit turistické známky, vizitky a další drobnůstky vztahující se k navštívenému městu. Po uspokojení nákupních potřeb vyrážíme na hrad Veveří. Znám ho jen zvenčí, jak jezdím okolo. Příjemně mě překvapí cena. 60,- Kč za osobu. Tak si říkám, že asi zlevnili oproti údajům na webových. Jo, houby! NPÚ, jak už jsem psal níže, se snaží odradit návštěvníky od vstupu do svých památek. Tato cena je jen pro vstup do areálu. Kdo chce navštívit komnaty prince Vasy (cca 40 minut), zaplatí dalších 200,- Kč za dospělého a 60,- Kč za dítě. No tak jsem to zadotoval, když už jsme tam, tak ať něco poznáme.

 

Jinak hrad je to krásný, to zase ano, rozsáhlý, komentovanou prohlídku i volný pohyb po hradu jsme si užili. 

 

Volá Vojta, že se mu líhnou housata, jestli bychom se cestou zpátky nemohli zastavit v Tetčickém mlýně pro krmení. Nedělá nám to problém, jedeme přes ně – už jsme tam byli včera, abych si domů koupil krmení pro křepelky - někdo si kupuje turistické vizitky, jiný metrák zrní J. Mimochodem – právě od Jany a Vojty máme ty křepelky, u kterých jsme začali pořádat „Tancování u křepelek“.

Když už máme z dnešního rána nakoupené suvenýrky z Ivančic, opět se v nich zastavujeme. Vyšlápneme si na rozhlednu Alfonse Muchy.

Tady ve Vančicích (jak místní Ivančicím často říkají) je vše pojmenováno po Menšíkovi nebo po Muchovi. Nedivím se. Takové osobnosti se nerodí každý den…

Pokračujeme na další rozhlednu, ze které se však vyklube jen vyhlídka do kraje. Ale stojí za to. Řeka Jihlava meandruje pod námi, tu a tam zahouká vlak na trati kopírující její tok… Nádhera…

Uťapaní se vracíme do Stříbského mlýna, Milča se pustí do přípravy večeře – ohřeje včerejší polévku od Janičky a uvaříme špagety. Sýru je hromada, kečup teče proudem (kdo ho chce). A pak už se přemisťujeme do výše zmíněného tanečního sálu. Jelikož z rodinných či zdravotních důvodů všichni přihlášení odpadli, stává se z původně oficiální akce rodinná záležitost Procházkovic rodiny a kamarádů jejich dětí. Kromě Jirky, který pomáhá Vojtovi, se s námi přijde pozdravit i Ukrajinka Katka, kterou znám již delší dobu a u Vojty bydlí, stejně tak jako její kamarádka Lenka se dvěma dcerami Naďou a Sofií (v českém přepisu). Třetí a pátá třída, čili přesně pro naše děti. Zvu je, ať si jdou s námi zatancovat – Katka je jako minule úplně úžasná, bez problémů zvládne head ladies centrs tea cup chain, stejně jako Sofie.

Dalo by se říci, že v sobotu jenom tancujeme, ale nebyla by to pravda. Kočičky, štěňátka, housátka, ale také velké husy, dospělé slepice, pávi, žáby v rybníčku a pejsci Anča s Barčou jsou tím, co děti uchvátilo. Když jsem se jich v autě cestou domů ptal, co se jim na výletě za těch pět dní líbilo nejvíc, jednohlasně volaly, že zvířátka. Nedivím se…

 

Mimochodem – v době, kdy si děti (naše i místní) hrají na schovávanou i jiné hry, jdu se podívat do Vojtova soukromého, ale veřejně přístupného „Muzea bezpráví povýšeného na zákon“. Kromě starožitného vybavení lékárny je zde řada místností s expozicemi zobrazujícími absurditu, ironii i surovost lidského bytí…

V sobotu večer si děti chtěly udělat afterparty. Chápu to, afterparty je součást tanečního života. Mají ho povolené až poslední noc, aby byly schopné druhý den fungovat (neděle se už jaksi nepočítá). Přišla i Naďa se Sofinkou, užívaly si se Šumaváčkem.

Neděle patří časnějšímu vstávání – takový bordel jsem u dětí ze Šumaváčku v místnosti na spaní dlouho neviděl. Nesouvisí to s afterparty, prostě děti nějak zapomněly smést drobečky ze stolu na ruku a hodit do koše, zapomněly, že na koberec se nedrobí, že se neodhazují obaly od sušenek na zem, že se kapesníčky dávají do koše, že se prádlo nemrská tam, kam zrovna dopadne, že se… - ale dost mentorování, byli jsme snad jiní??? Prostě nás čeká ještě hromada práce, než se Šumaváček dostane do předkovidové doby nejen po taneční stránce (což už zvládají), ale i co se týká klubové činnosti – jako že vše nebude dělat jenom Míra s Milčou, ale že jsme klub a podílíme se na nezbytných pracích všichni. Musím ocenit, že se děti snažily vysát i zamést, co bylo potřeba.

Milča hned po ránu upeče nějakých třicet toustů na cestu, kdyby měl někdo hlad, až sní svoje zásoby – než dojedeme domů, zbývají poslední dva.

Sbalíme, pak necelá hodinka tancování a Jirka, který s námi celou dobu tancoval, přináší (po večerní dohodě) výbornou uzenou polévku s kroupami.

Jen tak na okraj. Jak už jsem se zmínil, kromě domluveného sobotního oběda nám Janička připravila již ve čtvrtek hrnec polévky. V pátek nám s Vojtou udělali párky v rohlíku.

V sobotu jsme měli nejen domluvený řízek s bramborovým salátem (a hromadu rukoly, kdo chtěl), ale také další výbornou polévku, štrúdl a pizzu. A v neděli již zmíněnou Jirkovu polévku. A navíc nám Lenka s Katkou přinesly výbornou buchtu a v sobotu vynikající ukrajinský mazanec a muffiny. Zbylo ještě na nedělní ráno.

Krásný rituál, zvyk či novodobá tradice. Vojta zvoní poledne na zvon před jeho chatkou. V té chvíli se již loučíme s našimi ukrajinskými kamarádkami a vyjíždíme na poslední zastávku našeho pětidenního výletu. Jedeme pod Mohelenskou hadcovou step. Zaparkujeme u řeky Jihlavy a naše první kroky směřují k přehradě Mohelno.

Odtud vystoupáme na step. Byl jsem na ní již mnohokrát v různých ročních obdobích. Vždy mě nadchla neobvyklost tamní flory i fauny. Tentokrát to byly zelené ještěrky. Potvůrky mrštné… Kolik snímků jsem zkazil, než se mi povedlo udělat alespoň trošku přijatelný snímek. Ještě, že to nebylo na kinofilm…

Kavyly i jiné rostlinky doprovázely naše kroky. Stejně tak jako nejedna syslí nora.

Hornina hadec váže prvky důležité pro růst rostlin, naopak vylučuje prvky pro rostliny toxické. V důsledku toho trpí řada rostlinek nanismem a teprve ve srovnání s velikostí prstu je vidět, jak malinké vlastně jsou.

Pak už jen dojet na Šumavu, rozvozit děti a v půl deváté večer jsme všichni doma.

Mám-li zhodnotit celých pět dní – bylo to super. Užili jsme si zvířátek, památek, tancování. Procvičili jsme si řadu figur z Mainstreamu, já jsem jednak naučil hromadu úplně nových tanečků a naopak si užil jednoduchých choreografií, které jsem už dávno neučil.

Janě a Vojtovi patří velké poděkování. Za to, jak se o nás celých pět dní skvěle starali, jak nám vycházeli ve všem vstříc (jinými slovy – dělali, co nám na očích viděli), jak nám vyvařovali, co chvíli nás doprovázeli ke štěňátkům či právě se líhnoucím housátkům,… Moc si toho vážím!!!

 

     Míra Procházka

Aktuální slovíčka 9.5.2024

Milí taneční přátelé!

Tak si tak sedím ve Stříbském mlýně u Ivančic, ťukám do klávesnice, a přemýšlím, jaká slova zvolit, aby vyjádřila moje nadšení z toho, že po covidové přestávce už zase Šumaváček jezdí na konci školního roku na pětidenní výlety. Pamatujete? Byli jsme na Pálavě, v Jizerkách, dvakrát v Krušných horách, v Beskydech… No a teď jsme již druhý den u Jany a Vojty Halámkových v jejich úžasném areálu obklopeném zelení a užíváme si. Z mé představy, že si každý den zatancujeme, rychle sešlo, o to víc výletujeme. Zkrátka tanečky necháme až na zítřek, sobotu a na kousek neděle, až bude oficiální seminář. Takže využívám chvilky, kdy jsou holky s Milenou ve sprše a mohu psát (my kluci jsme tam již byli). Tak pěkně popořádku…

Včera, tedy 8.5.2024 vyrážíme v 7.00 z Loučovic a v 7.15 z Brodu. Kromě Procházkovic rodiny se výpravy zúčastní ještě Lízinka a Vaneska – shodou okolností a jmen také Procházková. Víc se nás do auta nevejde. A to co předvedly České dráhy, jak zdražily a navíc ořezaly jízdní řády, je bez šance podobné akce s více dětmi plánovat… Dřív jsem naložil zavazadla a jel autem, zatímco Milča s deseti dětmi přijela vlakem a nebyl to problém…

Cesta krásně ubíhá, děti v autě po zákazu mobilů na hraní hrají hezké hry. Mám z nich radost. Zhruba za tři hodinky jsme ve Vranově nad Dyjí. Říkám si, že by bylo fajn, kdyby za těch posledních asi pět let, kdy jsem byl ve Vranově naposledy, vybudovali v serpentinách od Lesné nějaká parkovišťátka. Jako bych to přivolal! Nejedno místo na zaparkování dává motoristům možnost zastavit a bezpečně se kochat výhledy na zámek a hluboké údolí pod ním, protkaným vodami Dyje.

Mne zámek nepřekvapuje, ale děti jsou nadšené. Zatím na něm byla jen Kristinka, ale ta už si ho také moc nepamatuje – bylo jí tehdy o osm let míň. Kupujeme vstupenky a vyšlápneme si na věž. Široké rozhledy jsou nám odměnou za zdolání nejednoho schodu.

Pak přijde čas prohlídky. Úžasné pokoje jako vždy. Jen letos o poznání dražší. Co nezvládly zlikvidovat České dráhy, o to se úspěšně snaží Národní památkový ústav. Chápu, že údržba památek rozhodně není levná záležitost, ale roztříštit prohlídky na mnoho okruhů, každý za nemalý peníz, zrušit rodinné vstupné – to mi nepřijde rozumné. Vždy jsem s vlastními dětmi navštěvoval šest až deset NPÚ památek ročně. Od loňska se počet smrskl na dvě až tři.

NA VĚŽI

Ale to jsem odbočil. A po nákupu nezbytných suvenýrů jsme odbočili i my. K vyhlídce nad skalami svažujícími se strmě do dyjské kotliny.

Když se pokocháme, míříme k autu na zaslouženou hodinku s jídlem a odpočinkem. Následuje cesta k Vranovské přehradě. Děti zaujme loď jménem Valentýna, připomínající jim jejich spolužačku. Projdeme si přehradu a i most přetínající „Švýcarskou zátokou“.

TEPRVE VE SROVNÁNÍ S DĚTMI JE VIDĚT, JAK MOHUTNÉ JE UKOTVENÍ MOSTU (OBRÁZEK DOLE)

Volá Vojta, že by bylo fajn, abychom dorazili o hodinu později. Nám to vyhovuje. V Lesné je krásný starý větrný mlýn. Dnes je z něj restaurace, dovnitř nejdeme, ale zvenčí se kocháme romantikou dávno zaniklých časů.  Děti relaxují na hřišti před mlýnem.

A také si alespoň zastavíme v Ivančicích. Navštívíme kostel, zastavíme se u rodných domků dvou tamních velikánů – Alfonse Mucha a Vladimíra Menšíka.

 

Po příjezdu k Halámkům se nejprve pomazlíme s dvoutýdenními štěňátky německých ovčáků Anči a Barči a pak už následuje vynášení, zabydlování, jedení a konečně i spaní.

Druhý den vstáváme v šest. Technické muzeum, do kterého se chceme podívat, je na druhém konci Brna. A když si vzpomenu, jak jsem ho v posledních týdnech projížděl i přes hodinu a k tomu dalších pětačtyřicet minut poskakování po dálnici – raději jsem chtěl vyjet dřív. Kupodivu jsme v zácpách stáli jenom asi půl hodiny a tak jsme přijeli včas. Přijeli jsme půl hodiny před otevřením muzea, a mohli jsme si prohlédnout letadla stojící před muzeem ještě před jeho otevřením.

Když otevřeli, jdeme na prohlídku první expozice. Kruhový stereoskopický prohlížeč – opět v něm mají jiné obrázky než při mých minulých návštěvách. Následuje expozice motorek – jak závodních (jsme přece v Brně), tak i normálních. Jako pokaždé děti zaujme možnost vylézt na motorku, pustit ventilátory instalované proti ní a tvářit se s vlasy vlajícími ve větru jako zkušení závodníci.

Auta stará a ještě starší, mechanické modely spalovacích motorů.

 

Telefony a telefonní ústředny od komunikačního pravěku až po současnost, totéž s televizory, rozhlasovými přístroji, videi… Řada exponátů rozebrána, aby zvídaví návštěvníci viděli, co je uvnitř. A pak zařízené dílny zubaře, zámečníka, knihvazače, starý koloniál. A taky hospoda z doby Švejka, v rohu stojící orchestrion. Požádám paní hlídačku a ta nám ho ochotně spustí. Vždycky si o to říkám – paní vypadá překvapeně, ale mému požadavku ochotně vyhoví. Opět jsme nadšení.

A pak přichází zlatý hřeb. Nebo spíš jeden z mnoha. Pána v hudebním oddělení prosím, jestli by nám pustil pianolu. Prostě piáno fungující na principu ovládání kláves děrnou páskou a vzduchovým podtlakem. Vydržíme u ní celou dobu, co pianola hraje.

Pak nám pán pouští hrací strojek s kolíčkovými válečky. Opět jsme u něj, dokud péro vydrží strojek pohánět. Nemálo času strávíme i u dalších exponátů. Když pán vidí, že nás to opravdu zajímá, ukazuje nám, jak hraje flašinet a dokonce nás všechny nechá zahrát.

A pak nám ukazuje ještě další hrací strojek, tentokrát s velkým děrovaným kotoučem. Mimochodem – on i další paní hlídačka ocenili, že nejsme jak řada školních výprav, které muzeem proběhnou za hodinu, mají čárku za účast, ale děti si pamatují houby… My jsme tam byli od půl deváté do půl druhé. A klidně bychom vydrželi i déle, kdybychom neměli domluvený další program. Ale zpět do muzea. Děti zaujmou psací stroje na Brailovo písmo, stejně jako předchůdci tohoto písma. Navštěvujeme expozici věnovanou Enigmě – jen ta by pro dospělé vydala na několik hodin. Děti si vyzkouší enigmácké šifrování u počítače. Pak potkáváme Golema, k němu se budeme ještě jednou vracet. Vždycky v půl „oživne“, rozsvítí se a pohne se.

Úžasná je expozice patřící modelům vláčků. Technická herna je opět plná zajímavých pokusů. Jakobův žebřík, nespočet kyvadel, ukázka, jak vyrobit rotační hyperboloid, pokusy se setrvačností, ale také akustické pokusy, pokusy s magnety, laserová puška – to vše a mnohé další jsme si mohli vyzkoušet. Kapacita herny je 60 osob – my jsme tam byli po většinu doby sami.

ROZHÝBAT PARNÍ STROJ VZDUCHEM Z PUMPIČKY DÁ PĚKNOU FUŠKU.

 

Jen tu a tam přišli další dva, tři návštěvníci. Prostě na vše spousta času. Na poslední expozice jsme sestoupali do přízemí. Elektronové i optické mikroskopy, srozumitelné vysvětlení zákonitostí optiky, fotoaparáty a kamery nedávné i dávno zapomenuté. A v druhé části historie počítačů. Opět úchvatné. Vysvětluji dětem, co to byli děrné štítky, co děrná páska. Ukazuji jim obří výměnný paměťový kotouč, na který by se nevešla ani polovina jedné dnes fotografovaných fotek… Nakonec nákup suvenýrků a jdeme do auta.

Děti mají slíbené jedno překvapení. Jelikož náš kamarád Vojta – tentokrát Bezoušek – dělá hrázného na Brněnské přehradě, udělá nám exkurzi do tělesa hráze. Bohužel je zakázáno uvnitř fotit, tak z toho nemáme žádné fotky, ale na zážitku to nic nemění. Zvlášť silné zážitky byly, když vysoko nad našimi hlavami projížděla auta a vždy, když najela na železný poklop, ozvala se uvnitř hráze ohlušující rána. Všudypřítomné krápníky z prosakující vody jsme si na rozdíl od jeskyní mohli odnést.

ÚDOLÍ SVRATKY POD PŘEHRADOU

NAHOŘE: OBĚŽNÉ KOLO KAPLANOVY TURBÍNY

DOLE: ŠUMAVÁČEK S VOJTOU NA HRÁZI

 

Pak už jenom nakoupit v ivančickém Penny, a již můžeme do Stříbského mlýna. Ukrajinka Katka, která Halámkovým pomáhá s hospodářstvím, nás nechá pohladit štěňátka, pak nám ukazuje osmáky degu a k tomu nás obveselující pávi pyšnící se ve voliérách barevnými oky na svých ocasech.

Pokračování zítra nebo tak někdy.

     Míra Procházka

 

Aktuální slovíčka 28.4.2024

Milí taneční přátelé!

Tak pravidelné schůzky Šumaváčku většině z nás už nestačí. Tancovat od tří do půl sedmé je sice fajn, ale jelikož první hodinu a tři čtvrtě děláme jen country tance a na zbytek času máme plánované tancování Basicu a Mainstreamu, není to mnoho. A tak s těmi, kdo chtějí jít dál, pořádáme mimořádná setkání, ať už celodenní nebo jenom na devadesát minut u nás doma „u křepelek“.

Tentokrát jsme se sešli v pátek 26.4., abychom si zopakovali všechno, co už umíme. Bylo to skvělé, jen křepelky jsme museli přikrýt dekou – řvaly jak praštěné. Přítmí jim udělalo dobře a daly si odpoledního šlofíka…

Druhý den vstáváme v půl páté, o hodinu později už nabírám obě Vanesky ve Vyšším Brodě a vyrážíme do Neutraublingu u Regensburgu. Desetihodinová akce se zahraničními callery nás láká. Jede nás plné auto, tedy šest lidí. Jenom se mi nelíbí, že auto podivně škube, a když se dostane na devadesátku, je to spíš zázrak, než standardní rychlost. Ale jedeme, škubání neřeším – přinejhorším mám pojištěný odtah na 200 km a navíc pětidenní zapůjčení náhradního vozu zdarma.

Aby to nebylo jen o tancování, jedeme se podívat na Valhalu, německy Walhallu. Rád poznávám nová místa. Ale děti ze Šumaváčku nerad beru do nevyzkoušených destinací. Když jsme se však bavili před dvěma týdny s Medvědem, Walhallu nám doporučil. Nelitovali jsme. Nádherná stavba, připomínající antické chrámy, již zdálky hrdě čněla nad modrými vodami Dunaje. Mimochodem – pochází z první poloviny 19. století, nechal ji postavit král Ludvík I. Bavorský.

Přijeli jsme na parkoviště a v té chvíli se ozval telefon – volá David Tesař (viz Aktuální slovíčka níže), že před chvílí dorazili a stoupají po schodech. Zkrátka jsme se sešli lépe, než jsme očekávali.

Přicházíme k budově a jsme uneseni jeho mohutností. Fakt jak v Řecku. Výhledy na Dunaj i nedaleký Regensburg jsou úchvatné.

Uvnitř velké množství bust osobností, které jsou nějakým způsobem svázány s germánskou historií, jazykem, vědou či kulturou. Na vše dohlíží okřídlené valkýry. Jsme moc spokojení.

 

Děti neodolají a seběhnou si spoustu schodů na opačnou stranu, než je parkoviště. Spokojeně se vrací s tím, že je jich 277. Když je vyběhnou zpět, jsou funící a s bolavými nožičkami. Jsem zvědavý, jak budou tancovat.

Přijíždíme do Neutraublingu, hned vedle školy jsou podzemní garáže. Zaparkujeme, a ačkoliv ještě není čas registrace, pořadatelé nás zaregistrují.

Vynosíme věci z auta, najíme se a jdeme se podívat do shopů. To je speciální záležitost, která mě děsně baví. Ohledně normálního nakupování v obchodech, jsem skeptik, nebaví mě a jsem otrávený vždy, když musím něco kupovat. Ale taneční obchůdky… Chodba opět přetékala barevnými košilemi, spodničkami, pásky, šátky, sukněmi, šatičkami… Na stolech se třpytily stojany s tanečními bolami, růžky, náhrdelníky, náramky, přívěšky… Na jiných zase square dance samolepky, magnetky, držáčky ručníčků za pásek, magnetické označení MAN/WOMAN (pokud někdo zrovna tančí na jiné pozici), no zkrátka je to úžasné. Vrhám se na košile a vybírám tři krásně kýčovitě vyšívané, ale to k tomu už patří. Navíc něco chce i Milena, Kristinka i Mireček, než se vzpamatuju, činí útrata pět stovek. A to mi pán dal ještě slevu. Velká Vaneska chce sukýnku, ale ta, která by se jí líbila je jí velká, další je zase neúměrně drahá (často se sukýnky pohybují i okolo 100 Euro). Pán se jí ptá, kolik má, pak přináší jednu fakt krásnou, z pětačtyřiceti Euro jí dá 15 Euro slevu a jako bonus přidává zadarmo pásek s motýlkovou přezkou.

Mimochodem – když Vaneska ztratí magnet z badge (který Milča posléze najde), jde si s Kristinkou koupit nový a dostane ho zadarmo. Navíc jim pán přidá ještě řetízek s přívěškem. Není nad to podchytit si zákazníky na příště, ale fakt dětem udělal radost.

Mně naopak udělaly radost děti. Tančily skvěle, zvládaly složitější věci a byly mnohem lepší, než řada dospěláků. Pokud jsme měli šumaváčko-tesařovou čtverylku, rozpadli jsme se jen výjimečně. Zkrátka ty děti, které byli na této akci, už jsou zralé na to, abychom začali jezdit na klubové návštěvy a sbírat dangle…

 

Když už byly děti unavené a tančily se levely, které ještě neumí, šly relaxovat na hřiště.

Mimochodem – cestou zpět auto zlobilo ještě víc, dokonce problikávala jakási podivná kontrolka. Když jsme se dostali na kopec nad Strážným, prohlásil jsem, že zítra jedem k panu Schmidovi do servisu. V tu chvíli se auto vyděsilo a jelo až domů úplně normálně…  

 

Míra Procházka

Aktuální slovíčka 22.4.2024

Teda to byl den! Tato věta by se dala vyložit všelijak a také jsem si ji během dneška všelijak vykládal. Když jsem včera po Arabele uléhal, věda, že mě čeká vstávání ve dvě ráno, abych v šest byl u Pardubic, netušil jsem, že se Měsíc pomalu, ale jistě, blíží k úplňku. Tak jsem si dal devadesát minut šlofíka. A pak se vzbudil… Zkrátka Měsíc má na mne silný vliv a ať dělám, co dělám, nespím. Ne, že by to bylo pokaždé na škodu, zrovna včera mě napadaly zajímavé tanečky, dneska jsem si je poznamenal, abych je nezapomněl a, už se těším na čtvrtek, až si je na klubu (jak se honosně říká schůzkám kroužku) vyzkouším a pak použiji třeba v Ivančicích. Ale přeci jenom… Ona chvilka spánku je fajn, ale pár hodin je lepších… Zkrátka po probdělé noci mi bylo jasné, že až si odučím své, přijdu na penzion, padnu a budu spát.

A je to v háji, myslel jsem si, když jsem ještě v jednu v noci nespal. Tím „hájem“ jsem měl na mysli dnešní klubovou návštěvu klubu Come Back v Úvalech. Z Loučovic bych tam nejel, ale jelikož tyto řádky píši v penzionu ve Slatiňanech, kde dvě noci setrvávám kvůli školním pořadům, hodně mě lákalo tam vyjet. Jednak ještě nemám jejich dangle, a dokonce ani podpis ve Friendship booku. Navíc je to ze Slatiňan jen necelých sto kilometrů. Ale hlavně mají vzácného hosta, Toniho Sedlmayra, který jako vůbec první zahraniční caller calleroval v ČSSR v roce 1988 square dancing. Ale usoudil jsem, že po pár minutách spánku, prostě nikam nepojedu, maximálně se podívám do okolní přírody…

Ještě, když jsem se odpoledne ubytoval a ulehl na dalších devadesát minut, jsem nevěděl, co po probuzení udělám. A jelikož jsem se v půl čtvrté odpoledne probral svěží, hupnu do sprchy, navlíknu se do „pracovního“ a jedu do Úval. Nelitoval jsem. Nejen proto, že Toni byl skvělý, ale hlavně, že se potvrdilo mé očekávání, že tam bude fůra lidí, které jsem dlouho neviděl. „Nazdar Míro, tebe jsem neviděl snad třicet let!!!“, „Ahoj, už jsme se nepotkali asi dvacet let!“ a podobné hlášky se ozývaly co chvíli. Zatímco obvykle se na klubu Come Backu schází dvě až tři čtverylky, tentokrát jich bylo více než pět. Nedivím se… Bylo to příjemné, bylo to emotivní, trochu sentimentální. Hlavně, když Zorka vítala Jeffa a vzpomínala na začátky…

Nahoře: Medvěd s Tonim

Užil jsem si to. Co jsem neprotančil, prokecal jsem. A přiznám se, toho povídání bylo mnohem víc, než tance. A hlavně člověk tam byl sám za sebe, nemusel neustále pozorovat ostatní členy svého klubu, co provádějí, jak jim to jde, a mohl úplně vypnout. A tak, ač jsem za posledních 39 hodin spal jenom tři, sedím u klávesnice, abych se s vámi podělil o to, jak to bylo krásné…

Míra Procházka

 

     

Aktuální slovíčka 12.4.2024

Milí taneční přátelé!

„Mezi půlnocí a ránem“, tak zní část textu country písničky z mého dětství. A je to také doba, která mě poslední dobou nutí pracovat. Ráno vstávám v jednu, abych byl před šestou třeba o tři sta kilometrů dál, kde mě už čeká pan školník, aby mi otevřel tělocvičnu a já se mohl pustit do mého oblíbeného tahání aparatury a jiných propriet.

Mezi půlnocí a ránem… Pokud zrovna nesedím za volantem, dopřávám rozjezd svému workoholismu a sedím u počítače. Když udělám vše nezbytné, otevřu si webovky a píši „Aktuální slovíčka“. Pak mě dorazí únava, zaklapnu počítač – a když si své povídání přečtu druhý den, na webovky ho nedám. Takže – od 4. února je to už pátá verze, kterou jsem napsal a nezveřejnil. Jestli prošla zítřejší autocenzurou, poznáte podle toho, že ji čtete.

Kdo chodíte na naše stránky častěji, jistě jste si všimli, že aktivity Šumaváčku (tedy jeho řádných členů) významně narostly. Schválně – koukněte se na titulní stránce, na jejím dolním konci, na seznam plánovaných akcí pro šumaváčkové děti – není jich málo. A děti, které jsou aktivní, jdou neuvěřitelně rychle dopředu.

Soustředění v únoru sice odpadlo (na informaci „přihlášku odevzdejte co nejdříve“ reagovali někteří rodiče tak, že ji odevzdali den před akcí, čili ta již byla zrušená – nemohu čekat s potvrzením pronájmu kulturního domu na poslední chvíli), ale hned o pár dní později, na začátku března, vyrážíme do Jindřichova Hradce na celý víkend.

Skvělá akce, jako vždy spojená s hrou, kterou pro nás spolupořádající soubor Country Little Stars připravil.

Přijel i spřátelený soubor Mary Lou ze Zbytin, u kterého jsme již dvakrát byli na klubové návštěvě. Děti byly úžasné a užili jsme si nejen tancování, ale i oběd v zahradním centru, kde se děti vyblbly v nově otevřeném dětském koutku. A cestu jsme si zpestřili návštěvou záchranné stanice ohrožených živočichů v Třeboni.

Velmi milá paní nás provedla areálem, povídala o zvířátkách a dokonce nám ukázala, jak se krmí malinkatý netopýr červíčky. A když si ho děti mohly pohladit, byly nadšením celé bez sebe.

Na Zelený čtvrtek mají děti prázdniny a tak tančíme, co nožičky (v případě square dancingu hlavně hlavičky) snesou.

Přijel i David Tesař (jeden snad jen ze tří C4 callerů v Evropě, se kterým se znám snad třicet let) i se ženou a hlavně syny, kteří jsou na tom tanečně jako naše (= šumaváčkové) děti.

Skvěle se skamarádili (alespoň mi to tak přišlo). Poprosil jsem Davida, zda by byl ochoten si pár chvil zacallerovat. Děti – stejně jako v případě Davida „Medvěda“ Dvořáka – byly šokované jinou výslovností. To byl také hlavní důvod, proč jsem po Davidovi jeho callerování chtěl. Aby si děti uvědomily, že ne každý má stejnou angličtinu. 

Odpočinek malí tanečníci tráví často u kronik, v mnohých z nich jsou již i oni sami.

 

 

Cestou domů se v autě s dětmi z Loučovic bavíme o tom, že by to chtělo setkávat se častěji, aby se figury v hlavách zafixovaly. Domlouváme se na „Tancování u křepelek“. Čili u nás ve verandě, kde místo papoušků chováme křepelky. A jelikož nemá cenu to odkládat, scházíme se již 3. dubna.

Věnujeme se i poslouchání nahrávek zahraničních callerů. Když se o pár dní později sejdeme na kroužku, je vidět, že ti, kteří se „křepelek“ zúčastnili, slyší nápovědu mnohem lépe než ti, kteří tam nebyli.

O dva dny později přijíždí Medvěd a tančíme s ním celý víkend. Děti se pěkně roztancovaly. A to nemluvím o tom, jak se opět vyblbly s kluky od Davida Tesaře.

O tom, co nás čeká v dalších dnech, si můžete přečíst v sekci „Kalendář akcí“, případně na úvodní (titulní) stránce dole, v červeně psané části pro děti ze Šumaváčku a jejich rodiče.

Mimochodem – poznáváte ty kluky dole? Jsou první, kteří se přihlásili jako calleři na oslavu 35. narozenin Šumaváčku 20.-22. září 2024. Další asi ještě přibudou.

Ano, je to Čára, Míra a Medvěd!

Krásný den a hlavně příjemné jaro přeje

                Míra Procházka

 

Aktuální slovíčka 4.2.2024

Milí taneční přátelé!

Tak to krásně, na den přesně, vyšlo. Přesně před měsícem jsem psal „Aktuální slovíčka“ a dneska je píši opět. Tak přeji hezké počtení a prohlížení fotek a těším se na setkání na tanečním parketu!

Bylo to náročné, ale stálo to za to. Intenzivní tři dny tance okořeněné skvělým výletem. Zkrátka už jsme naplno v předkovidovém období, kdy jsme jezdili, tancovali, výletovali. Mám z toho radost. 

Vše se krásně sešlo. Ve čtvrtek hodně dětí marodilo a na kroužku jsme se sešli jen s pokročilými. Byla nás čtverylka, a tak jsme se intenzivně věnovali figurám square dancingu. Hlavně těm čtverylkovým. Děti již mají prošlý celý Basic, čili jsme jenom opakovali a rozvíjeli možnosti jednotlivých figur.

V pátek jsme měli půldenní prázdninové soustředění ve Vyšším Brodě, ale protože některé děti musely s rodiči odjet, procvičovali jsme figury v boxu. A k tomu nám občas čtverylku doplnily panenky. Případně plyšáci. Zkrátka nebyl problém zopáknout i řadu čtverylkových figur, kterým jsme se intenzivně věnovali předchozí den. Head lead right, veer left, couple circulate, ferris wheel, centrs sweep a quarter… Děti si to užívaly. A plyšáci taky. Oprášil jsem stolní deskovou hru  „S country tanci do stodoly“, kterou jsem vymyslel  před jedenácti roky, a která dětem vždy rozšiřovala taneční znalosti. Jako pokaždé mi ukázala slabiny, dětí na které se při výuce zaměřit.

No a dostáváme se k sobotě. Vstávat ve 3.58 je pro mne častá nezbytnost, ale nadšený z té trojky na začátku rozhodně nejsem. Ve 4.00 už s Kristinkou běháme po bytě, snídáme, dobalujeme a ve 4.55 zvoníme na Lipně u Lízy. V 5.10 nabíráme v Loučovicích Barču a naši sestavu v 5.25 doplní ve Vyšším Brodě Vaneska. Odjíždíme raději dřív, abychom stihli alespoň orloj a Karlův most. Pro jistotu počítám se 4 hodinami – náledí, mlha dokáží pěkně zpomalit. Ale silnice jsou suché, žádná mlha, dálnice prázdná a tak před osmou parkujeme na P+R na Opatově. Poté, co jsem tento způsob parkování poprvé vyzkoušel, nedám na něj dopustit. Za pár korun na celý den, kousek od metra. Za 120,- Kč si člověk koupí celodenní jízdenku a nemusí se starat o to, kde zaparkovat, jaká je kde zóna, jak daleko bude muset jít od auta… Prostě pohoda. Navíc děti mají MHD zdarma… Zatím…

Některá děvčata jsou v Praze poprvé či podruhé, a tak je zážitkem úplně vše. Metro, tramvaj, dlouhé jezdící schody. Úplně jsem se ve vzpomínkách vrátil do roku 1974, kdy jsem byl v šesti letech v Praze poprvé.

Naše první cesta vede na Václavák. Již od Opatova plní holky  úkoly historického testu a hry, který pro ně vymyslela Kristinka. Překvapila mě s tím. Když mi ho dala k odpřipomínkování, neměl jsem jedinou námitku – a to je co říct. Ostatní holky to zaujalo a nadšeně se pustily do vyplňování. Na Václavském náměstí pokračují. 

 

Jelikož máme čas, jdeme k orloji oklikou okolo Stavovského divadla a okolo Carolina, kde holky možná za pár let budou studovat. Ještě je vidět vosk mezi dlažebními kostkami, memento jedenadvacátého prosince…

 

   

Přicházíme na Staroměstské náměstí a za tři minuty se spouští orloj. Viděl jsem ho možná po sté a stále mě fascinuje. Co teprve děti, které ho viděly párkrát nebo vůbec. Už vyšlo i sluníčko, je teplo, bezvětří, prostě nádhera. Jelikož infocentrum otvírá až za hodinu, jdeme se projít historickým centrem. Navštívíme Týnský chrám, chrám Sv. Jiljí, pak jdeme k Betlémské kapli. Když už se o ní holky učily, tak ať ji taky vidí. 

,

Na desátou se vracíme k orloji a opět si ho užíváme. Po nákupu v infocentru si chceme odskočit, dvacka za vyčůrání holky šokuje natolik, že hodná paní povídá, že děti pustí zadarmo.

Ještě trdelník za ceny jak v Krumlově a už míříme ke Karlovu mostu. Květiny před filozofickou fakultou jsou opět emotivní připomínkou předvánočních událostí.  Povídám dětem o Rudolfinu i o Klementinu. Než se nadějeme, jsme u Karlova mostu. Už to dlouhé roky není ono – v době mých studií na ČVUT se z mostu stával komunisty tolerovaný ostrůvek svobody a každou středu a neděli v podvečer sem chodili (nejen) trempové a (nejen) hráli na kytary a zpívali… Vyšehrad, Pražský hrad, Petřín, Hladová zeď, Národní divadlo… úžasné výhledy na místa, kde se odehrávaly dějiny. Holky nacházejí sochu sv. Jana Nepomuckého, chvíli si o něm povídáme. 

Jelikož máme čas, sejdeme dolů na Kampu, obdivujeme Čertovku, Sovovy mlýny. Tady končí písemná část historického testu, protože se Vanesce podařilo utopit papíry se zadáním ve vlnách Čertovky. Naštěstí si pamatujeme otázky, takže  můžeme pokračovat ústně. Samozřejmě se nemůžeme nezastavit u Werichovy vily. Nejen proto, že se o něm zmiňuje vlastivěda. Hlavně proto, jak úžasná osobnost Jan Werich byl. 

Jelikož jsme za pár chvil na mé oblíbené Malé Straně (ze strahovských kolejí to bylo co by kamenem dohodil, občas jsme si sem s klukama zašli na černé pivo do hospody U Tomáše), využijeme čas, který nám zbývá do začátku tancování, a jdeme se podívat na Pražské Jezulátko v chrámu Panny Marie Vítězné. Světoznámá soška z poloviny 16. století, která údajně způsobila nejeden zázrak. Součástí je muzeum, které ukazuje nejkrásnější z šatiček (Jezulátko je podle liturgických období převlékáno a má na 300 šatů sbíraných 400 let – jedny mu darovala i sama Marie Terezie).

Na Malostranském náměstí se zmiňuji o Janu Nerudovi, ukazuji jeho ulici stoupající ku hradu.

Na závěr výletu už jenom navštívíme suvenýry a hurá na tramvaj! Cesta metrem ze stanice Malostranská je krásnou tečkou za dnešním letmým putováním historickou Prahou.

 

 

Přijíždíme k Medvědovi do jeho tančírny. Jsou tam sice jenom velmi začínající tanečníci, takže na figury z druhé poloviny Basicu se nedostaneme, ale to vůbec nevadí. Kromě Kristinky, která má hodně odtancováno, je pro holky Medvěd první jiný caller, takže mají problémy s výslovností. Procvičení první půlky Basicu bylo skvělé, stejně tak jako zkušenost s dospělými tanečníky. 

Cesta zpět je opět příjemná a rychlá, holky rozvezu domů a před desátou jsme doma úplně všichni. Stálo to za to.

Míra Procházka

 

 

Aktuální slovíčka 4.1.2024

Milí taneční přátelé!

Dlouho nebylo co psát – a tak než bezbarvě tlachat, raději jsem mlčel. Ale dnes, první čtvrtek nového roku, jsem ke klávesnici prostě usednout musel! Děti ze Šumaváčku mi udělaly velkou radost! Na předvánočním kroužku pro rodiče, kde měly ukázat, co se naučily, předvedly spíše to, co vše zapomněly. Prostě předvánoční euforie zafungovala jak nejhůř mohla. O to víc jsem byl zvědav na dnešek. A světe div se – byly perfektní. Tanečky jim nedělaly problém (ani nováčkům), pohybovka se dařila jako dlouho ne a square dancing? Takhle kdyby tančily v prosinci, byly by maminky nadšené. Všeliké záludnosti, které jsem jim calleroval, bravurně umyslely a následně odtančily.

Takže nezbývá, než si přát, aby nám nadšení a schopnosti vydržely i do dalších dnů, a aby, až se 2. února sejdeme na SD soustředění, jsme procvičili Basic už na vyšší úrovni.

 

Krásné dny a hodně zdraví a radosti ze života v novém roce přeje

 

     Míra Procházka

Aktuální slovíčka 17.11.2023

Milí taneční přátelé!

Advent pomalu klepe na dveře, ale v Šumaváčku tančíme jak v létě. Jak jsem psal již v minulých článcích, krásně jsme se rozjeli. Po delší době máme 21 členů, po třech letech tančíme naplno nejen country tance, ale přibližně polovina dětí i mnohem náročnější square dancing. Ale především začaly děti opět intenzivně jezdit na víkendové akce. Jednu jsme na konci října absolvovali ve Vyšším Brodě. Zaměřena byla právě na square dancing. A hned další týden vyrážíme na jižní Moravu.

 

Víkend plný tance a poznání – tak by se dal nazvat první listopadový víkend, který nás zavedl do Střelic u Brna. Na tři dny plné country tanců. Jelo tolik dětí, že část se nevešla do auta a později přihlášené musely jet s druhou vedoucí vlakem. Ti, kteří byli rychlí, měli cestu do Střelic zpestřenou zastávkou v Dačicích. Do tamního muzea kostkového cukru (v Dačicích ho vynalezli) jezdíme s Šumaváčekm pravidelně každých 6 – 8 let. Vždy, když se děti obmění.

Ukázky toho, jak se cukr vyráběl kdysi a dnes děti zaujaly, stejně jako edukační videa. Ale největší zážitek pro ně bylo – jako pokaždé – štípání cukrových homolí na štípačce cukru.

V muzeu jsme byli sami, a tak jsme si mohli užívat všech nabízených ukázek do sytosti. Nakonec jsme si prohlédli i další místnosti muzea a galerie. Dárečky za správně vyplněné výukové listy byly zaslouženou odměnou pro všechny.

Ve Střelicích jsme především tančili, děti se posunuly o pěkný kus dál. Sjeli se tanečníci z pěti tanečních skupin a výuka šla skvěle dopředu.

Aby si netaneční část užily i děti, které jely vlakem, požádal jsem jednoho z vedoucích Víťu Břínka, který celý život pracoval v JE Dukovany jako šéf bezpečnostních systémů, o krátkou přednášku. Nejen páťáky, kteří jaderné elektrárny právě probírají, jeho vyprávění zaujalo. I ostatní děti se ptaly, diskutovaly, a z plánovaných několika minut byla zajímavá a přínosná hodina a půl.

Cestou zpět jsme se zastavili v informačním centru JE Dukovany.

Stejně jako v Dačicích jsme zde byli takřka sami (kromě Šumaváčku zde byl jen jeden tatínek se synem) a tak se nám paní průvodkyně mohla naplno věnovat. Děti nadchly brýle, díky kterým jsme si virtuálně prohlédli celou elektrárnu (člověk by nevěřil, co je dneska možné). Stejně tak si užívaly nespočet interaktivních modelů seznamujících nejen s principy fungování JE, ale i s tím, co je radiace (včetně mlžné komory, Geigerova počítače a dalších vymožeností), dozvěděly se, jak funguje rozvod elektřiny k zákazníkům i s dalšími aspekty silnoproudé energetiky. Na trenažéru ovládání jednotlivých druhů elektráren způsobily nejeden blackout, což je děsně bavilo.

Po dvou a půl hodinách nás začal tlačit čas, a tak, ač neradi, museli jsme zábavné vzdělávání opustit a vydat se na cestu k domovu.

 

Míra Procházka

 

 

Aktuální slovíčka 1.10.2023

Milí taneční přátelé!

Měsíc s měsícem se sešel a já mám radost, jak se rozběhl. Ze třiceti dnů jsem 18 calleroval či pořadateloval, někdy obojí najednou. V Šumaváčku je nás šestnáct, děti tancování baví. Jak už jsem psal na začátku září, byli jsme v srpnu tancovat v Salzburgu,

Praze a Ivančicích – Stříbském mlýně.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

A v září? Kromě skvěle se rozběhnuvšího čtvrtečního tancování jsme nejprve absolvovali víkend v Loučovicích s callerem Davidem „Medvědem“ Dvořákem.

Kromě emeritních členek klubu tančících hodně vysoké levely se akce zúčastnili i nejpokročilejší tanečníci a tanečnice, kteří pravidelně navštěvují Šumaváček nyní. Tancování s cizinci i dospělými tanečníky je pro děti úžasná zkušenost.  A právě proto jsme vyjeli v polovině září do Mnichova (teda do vesničky hned před ním).

 

Na Evropské ECTA Contra Convention. Už jen ta cesta byla úžasná – probouzející se štíty alpských velikánů rdící se v paprscích vycházejícího sluníčka nás doprovázely po většinu cesty. Tančili jsme tradiční country tance na čtyři callery. Někteří učili anglicky, jiní německo-anglicky, to nám však nevadilo. I když hlavičky byly občas pěkně zamotané, ale zkušenost k nezaplacení…

 

A hned o pár dní s nejaktivnějšími dětmi vyrážíme do Zbytin. Taneční skupina Mary Lou dosáhla plnoletosti a slaví 18. narozeniny. Já tam učím a děti se těší na kamarády a kamarádky, které znají třeba z Jindřichova Hradce. 

S Mary Lou spolupracuje Šumaváček celých 18 let. Ostatně byl jsem to já, kdo pošťouchnul Jitku Novákovou, vedoucí Mary Lou, aby tuto skupinu založila. Povedlo se a fungují skvěle.

 

Neuplynul ani týden a Mary Lou přijíždějí do Vyššího Brodu. Máme jednodenní soustředění. A tak jsme rádi, že nás bude víc. A že formace, které jsou v šestnácti tanečnících nepříliš zřetelné, až abstraktní, můžeme zvětšit a užít si báječného tancování.

Bylo to náročné. Zkrátka bylo to úvodní pořádné tancování, aby se děti rozpohybovaly, aby se naučily hromadu nových figur v angličtině a abychom už mohli na čtvrtečních schůzkách tančit i složitější věci, než jen kvapík na tisíc způsobů.

Míra Procházka

 

 

Aktuální slovíčka 1.9.2023

Milí taneční přátelé!

„Teda to byl školní rok!“ To mě napadlo, když jsem 31. srpna ve 23.37 hodin usedl ke klávesnici, abych napsal novoroční „Aktuální slovíčka“. Dělím si čas na školní roky. Ostatně v nich žiji celý život. A prázdniny přiřazuji ještě k tomu starému, právě uplynulému. Byl skvělý. Se školními pořady si mě školy objednávaly i dvakrát ročně, byla místa, kde jsem byl již se šestým dílem svého pořadu. Nezastavil jsem se.

Sešlo se docela hodně dětí v kroužku na pravidelné schůzky. Mnohé z nich začaly jezdit i na víkendové akce. A to i do zahraničí – v neděli jsme se vrátili ze Salzburgu, jely tam současné i bývalé děti ze Šumaváčku. Naplno jsme kromě tradičních country tanců rozjeli i tančení moderního square dancingu. Zkrátka Šumaváček se dostává do předcovidové formy.

Rozjely se i víkendové akce. Jezdí sice méně dětí, mnohé soubory poslední dva roky neustály a svou činnost zrušily, ale účast má vzestupnou tendenci, což považuji za pozitivní. Mnohé akce jsou otevřené i dospělým tanečníkům – ostatně bez nich bychom nepostavili čtverylku na celý basic, což je nyní strop, který v Šumaváčku tančíme. Čtverylku máme na easy basic.

A akce pro dospělé? Ať již v Loučovicích, Ivančicích, Bludově (tam to Šumaváček nepořádá, ale calleruji tam a jezdí tam takřka stejní lidé jako do Ivančic) nemají chybu.

Za pár chvil je 1. září. Ale protože je to pátek, děti jdou do školy až 4.9. Pokud tyto řádky čte některý z rodičů a chce své ratolesti přihlásit do Šumaváčku, můžete si na titulní stránce odkliknout v červeném textu odkaz a zobrazí se vám základní informace. Případně mi můžete poslat email na adresu prochna@centrum.cz či zavolat na 604 824 110 nebo 723 669 800.

Pravidelně se budeme scházet každý čtvrtek. Abychom se skokově posunuli dál, budeme mít několik půldenních až jednodenních akcí. Čeká nás celá řada zajímavých (ale nepovinných) víkendovek. V Loučovicích, Brodě, za dva týdny vyrážíme do Mnichova, v říjnu do Svratky, v listopadu do Střelic, v březnu do Jindřichova Hradce… Cesty si zpříjemňujeme výlety – letos jsme byli v několika ZOO, na různých hradech, zámcích i přírodních památkách. A v tomto duchu chci naše cesty za tancem zpestřovat i nadále.

Jste-li dospěláci toužící po tanci, dejte mi vědět, určitě najdeme možnost, jak vás zabavit a po taneční stránce uspokojit.

Ať už jste děti, rodiče, pedagogové, ředitelé škol, vychovatelky, školníci i ostatní, pro které 1.9. není jen tuctové datum v kalendáři, přeji vám do nového školního roku jen to nejlepší! Hlavně hodně zdraví, klidu, pohody. A ať ten, pro mnohé hektický začátek, zvládnete co možná nejpříjemněji!

Krásné dny přeje a na setkání na tanečním parketu se těší

      Míra Procházka

 

 

Aktuální slovíčka 14.6.2023

„No tak nic, nemá cenu se s tím trápit!“, to jsem si řekl v jedenáct večer, kdy jsem po dvou hodinách odpočinku po půldenním rýpání záhonků vstal z postele a začal psát tato slovíčka. Tou úvodní větou jsem myslel skutečnost, že už to zase bude čtvrt roku, co jsem naposledy aktualizoval sekci „Aktuální slovíčka od Míry“ – tedy ode mne. Představa, že bych měl sesmolit pár řádek každý týden, vzala již dávno za své a než abych psal blbosti, to raději nic.

Kdo máte zahrádku, již tušíte, že jsem asi poněkud zaneprázdněn. Rýpat záhonky počátkem června je trošku pozdě, ale počasí mi přálo, ještě před pár týdny u nás sněžilo, tak mi ani sazeničky ve verandě moc nenadávají. Zítra už půjdou ven. V dubnu jsem najezdil za tanečky přes 10.000 km, v květnu necelých 8.000. Aniž bych si chtěl fandit, myslím, že to je docela slušná štreka. Snažím se být co nejvíc s dětmi, byť jen na pohádku před spaním. Do nějakých 250 km to je bezpenzionová pohoda, snažím se dostat co nejdřív domů. Ale pokud na otočku jedu do Jablonce nad Nisou (312 km), vyjíždím kolem druhé ráno, abych byl v šest před školou a mohl začít vynášet z auta aparaturu, takové Valašské Meziříčí mě nutí vyjíždět dvacet minut po půlnoci (to už fakt není oněch 250 km). Raději si někde schrupnu, mám-li rezervu, než abych jel v případné mlze poněkud neopatrně (eufemicky řečeno).

Takže zahrádka při tomto frmolu musela trochu posečkat, stejně tak i „Aktuální slovíčka“.

Kromě jiných proběhly skvělé akce v Loučovicích, Stříbském mlýně i jinde. Square dancing, country, jen se mnou nebo i s Davidem „Medvědem“ Dvořákem. Tanečníci i já jsme si je užívali dosyta.

A nejedna akce se chystá. O prázdninách square dancing level + s Medvědem v Loučovicích, o týden později country tance se mnou tamtéž. Square dancing level EB a B se mnou ve Stříbském mlýně. Po prázdninách další SD level A1 a A2 v Loučovicích, country tance ve Svratce, country tance ve Střelicích u Brna, SD level B v okolí Loučovic. Pár dalších myšlenek ještě hlodá v hlavě, uvidíme, co z toho vyleze. Zkrátka nebude toho málo, už se na setkávání se s vámi moc těším!

Užijte si poslední jarní dny a doufám, že se ozvu dřív, než krátce před podzimem.

     Míra Procházka

 

Aktuální slovíčka 14.3.2023

Milí taneční přátelé!

No nazdar! To mě napadlo, když jsem si sedl k počítači, abych napsal další „Aktuální slovíčka“. Pěkně jsem to zimní psaní odfláknul! Ale o co míň píšu, o to víc učím. Sice mě mrzí, že jsem se nezmínil o úžasném 31. ročníku CSDCTS, který se kvůli mému marození posunul z října na leden, ale vracet se k tomu již nestíhám. Taneční svět se nezastaví a tak máme za sebou další taneční aktivity.

V neděli skončily jarní prázdniny. Byly hektické. Již první prázdninovou neděli vyrážím s dětmi na severní Moravu. Máme tam domluvené tancování. A abychom nejeli jen tak na otočku, vyrážíme v pět ráno. Macocha, Punkevní jeskyně, to byla první navštívená místa. Pak jedeme do Bílovce. Mám tam oblíbený penzion. To už Kristinka tuší, jaké bude velké překvapení, které jim slibuji. Určitě to není ani příjemné úterní tancování, ani návštěva krásného historického Štramberku s muzeem jeskyně Šipky, s lahodnými perníkovými uchy a stylovou architekturou, ani návštěva Valašského Meziříčí, aby Kristinka viděla, kde se před takřka deseti roky narodila, ani ZOO v Ostravě. Byť všechna tato místa byla skvělá, vrcholem byla návštěva bílovické kavárny-čajovny-cukrárny. Děti mají své idoly. Pro někoho to je slavný zpěvák, pro jiného špičkový fotbalista. Pro Mirečka s Kristinkou je to úžasná paní spisovatelka Zuzana Pospíšilová. Již nějaký čas si s ní dopisuji. Když jsem paní Pospíšilové psal poprvé, děkoval jsem jí za krásné knihy, které pro děti píše. Při odjezdu do Bílovce, jsme jich měli doma čtyřicet. Hrátky se slovy, písmenky, myšlenkami – nadchnou nejen děti, ale i dospělé.

Setkání s paní spisovatelkou bylo báječné. U kávy, čaje, zákusků jsme seděli přes dvě hodiny. Ač je pro děti obrovským vzorem, se svým talentem dokázala děti od prvního okamžiku rozpovídat a celý příjemný večer jsme strávili v družném hovoru. Každé z dětí dostalo od paní spisovatelky další dvě knížky do naší knihovničky. Moc nás potěšily, hned po příjezdu domů jsme se pustili do jejich čtení. Naopak paní Pospíšilová měla radost nejen z kytičky, ale i z košíčku křepelčích vajíček od našich křepeliček.

Doma jsme pobyli jen dva dny a už zase vyrážíme. Tentokrát i s dalšími dětmi ze Šumaváčku na akci do Jindřichova Hradce. Cestou se zastavujeme v ZOO Na Hrádečku v Horní Pěně. Už jsme tam kdysi byli a tak víme, že se máme nač těšit.

 

Akce v Hradci je sice poměrně malá. Spousta dětí marodí, jeden soubor se kvůli tomu odhlásil úplně, další přijely ve velmi omezeném počtu. Ale užili jsme si to, děti ze Šumaváčku si užily večerního square dancingu a šlo jim to skvěle. 

Přijel také Honza Benkovič. Člověk, který se v country/square/round dance světě pohybuje přibližně tak dlouho, jako já. Je naším již tradičním sponzorem, přispěl nám nemalou částkou na 31. CSDCTS, stejně tak podpořil akci v Hradci (což bylo skvělé – vzhledem k množství nemocných tanečníků a zvyšujícím se nákladům).

Přivítal jsem ho fanfárami z Aidy, dostal pytlíček šumaváčkových suvenýrů a také košíček s křepelčími vajíčky. Potvory moc nenesou, tak jich bylo nanejvýš půl košíku, ale šlo o to, udělat mu radost. Honza mi naopak předal symbolický šek na uspořádání 32. CSDCTS. Mimochodem krásně graficky zpracovaný. To jsem netušil, že peníze  v tu dobu již byly připsány na účet...

Honzo, Díky!!! Vážím si takovýchto lidí, kteří jsou ochotní přispět na pořádání ekonomicky nesoběstačných akcí pro děti.

 

Míra Procházka

 

 

Aktuální slovíčka 21.12.2022

Milí taneční přátelé!

Tak jsem to v minulých „Aktuálních slovíčkách“ zakřiknul. Měl jsem radost z toho, že konečně začínám tuto sekci webovek aktualizovat častěji. Jenže pak jsem vyrazil na taneční cesty a netušil, co mě – naštěstí jen na některých místech - čeká. Zima. Naštěstí ne všude, ale v některých tělocvičnách bylo 11 stupňů. Těch pana Celsia. Osm hodin v tenkých tesilkách a taneční košili mě pěkně odrovnalo. Tři týdny v horečkách. Když jsem se vzpamatoval, vyrazil opět za tanečníky, ochladilo se a v v některých tanečních halách bylo dokonce 8 stupňů. Prý se musí šetřit… Takže jsem po dvou týdnech práce opět dva týdny ležel. Kdybych si nedělal obden testy, myslel bych, že to je covid. Prý nachlazení a chřipka, povídal pan doktor. Další dva týdny jsem nebyl schopen zvednout ani hrnec s polévkou, natož tahat těžké reprobedny. A na nějakou aktivitu u počítače také nebylo ani pomyšlení… Proto ta dlouhá odmlka.

Výsledek? Zrušené takřka všechny podzimní víkendové akce, zrušená spousta školních pořadů.

Takže teď se konečně dostáváme do normálu, s dětmi zdobíme cukroví, které jsme napekli, větvičky do oken, zkrátka začíná nám předvánoční období. Byť později, než jindy.

V lednu se můžeme těšit na odložené CSDCTS ve Svratce, pak bych rád uspořádal na podzim zrušenou akci ve Střelicích. Zda to bude jen malé RDP nebo CSDCTS, to se rozmyslím během zimních prázdnin. A další akce nás čekají v Loučovicích. Ale to si přečtete v „Kalendáři akcí“.

A tak Vám přeji krásné Vánoce, plné pohody, radosti a hlavně zdraví!

Míra Procházka

 

 

Aktuální slovíčka 26.9.2022

Milí taneční přátelé!

Mám ze sebe radost! Ne, není to žádné neskromné hrdopyšství, ale prostě je to méně než měsíc, co jsem vám psal nová „Aktuální slovíčka“. A vy, kdo tyto stránky navštěvujete pravidelně, víte, že to není až tak samozřejmé. V posledních letech jsem je zanedbával a v covidovém období nebyly výjimkou ani tříměsíční rozestupy.

Teď však žiji tancem. Chystám nové programy na víkendovky. Povedlo se mi i přes vrozenou prokrastinaci (no, ona je to spíše zástěrka pro lenost) dopsat poslední dva roky šumaváčkových kronik. Skvěle se rozjel kroužek – pokud se skutečně přihlásí ti, kdo předběžně dali vědět, určitě naplno rozjedeme square. Za září mám za sebou 13 výukových dní, což je pro září nebývalé. Pozoruji obrovský nárůst zájmu o country tance. Jak v říjnu, tak v listopadu mám naplánovaných přes dvacet dní za callerským mikrofonem.

Tak se na vás těším – ať už ve čtvrtek na pravidelných schůzkách Šumaváčku (sledujte červený text na titulní stránce těchto webovek) či na 31. CSDCTS nebo na dalším ročníku skvělého tancování v Bludově nebo někde úplně jinde.

Krásný podzim vám přeje

           Míra Procházka

 

PS. Mimochodem – dnes je to přesně 33 let, co jsem v Loučovicích založil Šumaváček. Takže 34. taneční sezóna právě začala!!!

 

Aktuální slovíčka 31.8.2022

Milí taneční přátelé!

Máme za sebou příjemný školní rok i s dnes končícími prázdninami. Byl fajn. Sice se nepovedlo vše, co bych chtěl, ale zrealizované akce byly báječné. Stejně tak, jako byly báječné děti ze Šumaváčku, které se posunuly o pěkný kus tanečního umění dál. A ty, které vydržely do konce školního roku, začaly tančit i square dancing. Což už je známka značné pokročilosti country tanečníka. A to přesto, že jsme v zimě dva a půl měsíce netančili kvůli coidovým doporučením a v červnu jsme se nesešli kvůli marození mých dětí.

Velký dík patří všem spolupořadatelům a lektorům. Ono to není jen tak samosebou, že někdo vyslyší mou prosbu o spolupořádání či hostující callerování. Ona je za souhlasem s tím spousta práce, která mnohdy ani není vidět. Ano, byla by vidět, že není udělaná, pokud by se neudělala. Ale když se udělá, je braná jako samozřejmost, která jen tak prostě z něčeho vyplynula. Takže - Hynku, Viléme, Jarmilo… (vypůjčil jsem si tato jména z Máje, abych náhodou v novoročním frmolu na někoho nezapomněl), díky! Vážím si vaší spolupráce a pomoci!!!

Velký dík patří sponzorům a donátorům. Především Městu Vyšší Brod a panu Pavelcovi s paní Pavelcovou z Penzionu Inge.

A obrovský dík patří vám, kteří jste na naše akce jezdili, kteří jste si mne zjednávali jako lektora, ať už na víkend nebo jenom na pár hodin…

Tak už to tady zase máme. Ve školách se jede naplno, stejně jako u mne na stole. Tabulky, letáky, dokumenty, dotace, sponzoři, tanečky,… hromady papírů čekajících na zpracování. Ale hromady pomalu mizejí a to je pozitivní.

Nechci to zakřiknout, ale prozatím se neobjevují ani žádné prognózy týkající se zásadních covidových opatření.

A tak mi dovolte, abych nám všem popřál krásný a pohodový nový školní rok. Plný zdraví, pohody a radosti z tancování. A také naplněný pracovní i osobní spokojeností. Zkrátka, abychom si ten školní rok 2022/2023 užili naplno, bez jakýchkoli zádrhelů, tak, jak si to sami představujeme.

Vše nejlepší!

    Míra Procházka

 

 

 

Aktuální slovíčka 28.7.2022

„No už jsem myslel, že to tam ani nedáš!“, jako bych slyšel dobrého přítele Luboše Pršalu, jak se rozčiluje nad tím, že mi tak dlouho trvalo, než jsem na webovky dal zmínku o jeho návštěvě u nás. Pamatujete si na něj? Kdysi se o něm v médiích psalo jako o nejlepším školníkovi na světě, dnes se o něm můžeme zmiňovat jakožto o náčelníkovi spřáteleného indiánského kmene. Já, náčelník Velké Péro (jak mě někdy před třiceti roky v Jindřichově Hradci pojmenoval Basi s Honzou Valentou, na akci, kde ze mne udělali indiána tak věrohodného že ani děti ze Šumaváčku mě nepoznaly) jsem přivítal v naší osadě právě náčelníka Luboše a jeho squaw Lenku, aby s námi popili ohnivé vody a pojedli pečeného bizona (zrovna si s Kristinkou a Mirečkem děláme indiánské léto).

A tak jsme je povozili po pamětihodnostech naší prérie a užívali jsme si pět dní společných výletů.

A když se vrátím na začátek tohoto povídání – kdo jste v letech 2000 – 2016 jezdili do Tábora, ať už na CSDCTS nebo na malá RDP, či na letní tábory, tak je to právě ten pan školník, který se tam o nás obětavě staral. Mimochodem – už jsem to kdysi někde psal – když spočítám dohromady všechny noci, které jsem u něj ve škole strávil na karimatce ve spacáku, vyjde mi více než půl roku…

Škoda, že už se u něj ve škole nedají akce pořádat… Byly skvělé.

A tak se těším na podzimní setkání s vámi, byť někde jinde…

Přeji krásnou druhou polovinu prázdnin!

Míra Procházka

Když jsme přijeli na parkoviště pod stezkou v korunách...

Na Vítkově hrádku

 

V Rožmberku.

Nahoře: Luboš na Čertově stěně.

Dole: U náčelníka Velké Péro při opékání bizona.

Český Krumlov

 

                                             A úplně poslední fotka je z Vyššího Brodu.

 

 

 

Aktuální slovíčka 21.6.2022

Milí taneční přátelé!

Už jsou to takřka dva měsíce, co jsem napsal nějaká, alespoň trochu smysluplná, „Aktuální slovíčka“.  Mezi tím se tam několikrát objevilo pár pragmatických informací.

 

Dnes před polednem začalo léto. Voda na Lipně láká ke koupání (alespoň ty, kdo se ve třetí třídě netopili při školním kurzu v krytém českobudějovickém bazénu, kde byl odkrytý kanálek a já do něj zapadl, zašprajcoval se, nikdo si nevšiml, že jedno dítě chybí, a od té doby, poté co jsem nohu do krve rozedřenou z kanálku vyrval, koupání fakt nemusím), bylinky na sítech voní, aby za sychravých podzimních a mrazivých zimních večerů udělaly člověku radost, ptáci od svítání řvou jak pominutí, díky otevřeným oknům při teplých nocích je člověk vnímá sotva začnou štěbetat, ryby berou, jak kdyby týden nežraly, přesličky a jiné rostlinné haraburdí na květinových i zeleninových záhonech rostou jak z románu Den Trifidů, zkrátka nádhera. Do toho začínají růst houby. Co dřív? Sekat zahradu, plít, dělat propagaci nebo konečně vymalovat?

 

Před chvílí mi Hanka s Medvědem odsouhlasili návrh letáčku na 31. CSDCTS. Bude to tentokrát komornější, ale o to příjemnější. Opět ve Svratce. Na podzim se můžeme těšit i na akci pro dospělé v Bludově. Chystáme i několik dalších, menších akcí. A samozřejmě nebude chybět ani tradiční Summer Square Dance Party na konci srpna v Loučovicích. Jak jinak, než s hostujícím callerem Davidem Dvořákem za callerským mikrofonem.

 

A tak mi dovolte, abych vám popřál úplně báječné prázdniny, skvělé léto plné úžasných zážitků a hlavně hodně zdraví a pohody po celé nastávající dva měsíce, abychom se na podzim mohli setkat na tanečním parketu plni elánu, sil a dobré nálady.

Hezké léto!

     Míra Procházka

 

 

 

Aktuální slovíčka 23.4.2022

Milí taneční přátelé!

Sedím v sále loučovického kulturního domu a mám velkou radost. Šumaváček se pomalu dostává do aktivity, jakou překypoval před covidem. V březnu soustředění v Loučovicích, pak víkendová akce v Jindřichově Hradci, na zelený čtvrtek následovalo soustředění ve Vyšším Brodě, včera line dance seminář s Davidem Dvořákem pro méně zkušené, nyní seminář A1 a A2 pro pokročilé.

Prostě se to naše tancování opět pěkně rozjelo a kdo je aktivní, tak i přesto, že kroužek kvůli mým pracovním či zdravotním důvodům několikrát odpadl, pokročil ve svých znalostech pěkně dopředu. A tak nezbývá, než si přát, aby to tanečnicím a tanečníkům Šumaváčku vydrželo a abychom se už mohli začít věnovat naplno square dancingu. Už jsme s ním nenápadně začali.

 

Krásné jarní dny přeje

    Míra Procházka

 

 

 

 

 

Níže si můžete prohlédnout fotky z již neaktuálních slovíček.