30. CSDCTS 

Celostátní setkání dětských country tanečních souborů 

Střelice u Brna 

17.-19.duben 2020
 
 
 
 
Aktuální slovíčka od Míry Procházky

Milí taneční přátelé!

„Tak už to tady máme…“

Tato věta v mé mysli nyní nachází ne, jeden, ne dva, ale mnohem více významů… A tak se rozepíši nejen o tanečních záležitostech. Ale ono se vše tak nějak prolíná a navzájem spolu souvisí…

 

„Tak už to tady máme…“,

určitě si řekne pan školník Luboš Pršala, když otevře naše webovky a uvidí, že jsem se dokopal k tomu, abych zase něco napsal. (Luboš je obvykle první, kdo na naše stránky pravidelně chodí – obvykle hned v pět ráno, takže málokdy je někdo rychlejší.) Ne, že bych nechtěl psát častěji, těch témat, která by se dala rozvést je celá řada, ale jak víte, poslední dobou nestíhám. A tak tři hodiny po půlnoci, po čtvrtém kafi sedím a píši, abych alespoň částečně smazal resty za poslední rok…

 

 

„Tak už to tady máme…“ Poprvé do školy.

Je to – no již drahně let, co jsem byl prvního září na návštěvě u jednoho kamaráda a ptám se jeho ženy, jak se daří. „Dneska jsem byla s Baruškou poprvé ve škole.“, odpověděla mi. „A já jsem pochopila, že už to doopravdy není to malinké miminko…“, Tak nebo nějak podobně zněla její odpověď. Tehdy jsem ještě její zjihlost úplně nechápal. Dnes, když mám dvě děti a Kristinku zítra (protože dnes 1.9.2019 je neděle) povedu poprvé do školy, chápu to úplně dokonale… Také bych chtěl na chvíli zastavit čas – nejsem Einstein, abych chápal možnosti časoprostorových přesunů, a tak mi nezbývá, než se smířit s tím, že to tak je. Že zkrátka Kristinka už je školačka a já s tím nic nenadělám. Co je skvělé, že bude mít pana učitele Jonáše. Neznám lepšího kantora. Ano, znáte ho. Je to ten pan učitel Jarda Jonáš, který vás jakožto mrňata hlídal na prvních třech ročnících CSDCTS (1991-1993) v době, kdy jsme se jako vedoucí odebrali do sousední tělocvičny a tam tančili do dvou v noci. A pokud jste tehdy byli vedoucí, tak ano, je to ten pan učitel Jarda Jonáš, který vám umožnil jít se bavit po skončení oficiálního programu. (Pro mladší generaci – tehdy ještě nebyl takový komfort jako dnes, že každý soubor má svou třídu. Prostě se dotancovalo, z báglů se vyndaly karimatky nebo nafukovací lehátka a spacáky a spalo se přímo na tanečním parketu. Ráno se vše sbalilo a opět se tančilo.) A ano ještě jednou – je to ten pan učitel, který před pěti roky krásně vyzdobil kulturák na oslavu našich pětadvacetin do indiánského stylu.

„Tak už to tady máme…“ Novou paní ředitelku.

Ve Vyšším Brodě máme novou paní ředitelku. Je jí paní Mgr. Vanda Kotálová a já se přiznám, že jsem rád. Vždy s ní byla z pozice vedoucího Šumaváčku skvělá spolupráce jakožto s paní zástupkyní. A již z prvních jednání ohledně nového školního roku jsem přesvědčen, že tato spolupráce bude pokračovat i nadále. Ti, kteří rozhodovali o novém vedení školy, podle mne rozhodli správně. Ono vybrat skvělé vedení školy nemusí být tak jednoduché. Sám spolupracuji díky své profesi callera se stovkami ředitelů a ředitelek, v drtivé většině jsou skvělí a profesionální, ale občas se člověk diví…

A já bych chtěl takto veřejně poděkovat emeritní paní ředitelce Mgr. Marii Novákové, která byla skvělou ředitelkou. Skvěle se s ní jednalo, co se dohodlo, to platilo. Pokud jsme sepisovali smlouvy, tak jen proto, aby moje sklerotická hlava něco nezapomněla. Paní Nováková, pokud čtete tyto řádky, pak Vám ještě jednou za vše velmi DĚKUJI!!! Vaše vstřícnost a profesionalita byla příkladná a já sám bych si přál, abych vždy mohl spolupracovat jen s takovými osobnostmi, jakou jste Vy!

 

„Tak už to tady máme…“ 30 let od listopadu 1989

Více než zjitřené emoce ze čtvrtečního zážitku. Byl jsem na koncertě. Na koncertě, na který jsem se těšil a chystal třicet let. Ne, teď opravdu nemluvím o šumaváčkových třicetinách, ale o koncertě pana Jaroslava Hutky ve Vyšším Brodě. Jeho písničky mě provázely již střední školou, jen jsem některým věcem úplně nerozuměl. Až ČVUT a pražské dění mi mnohé objasnilo. „Tak už to tady máme…“ – vzpomínky na listopad před třiceti roky. Abych byl upřímný, úplně jsem toto výročí vypustil. Ne, že bych chtěl, ale pod náporem třicítky, která po mně chce přes sto tisíc, aby byla skvělá (ano, myslím tou třicítkou oslavy šumaváčkových narozenin, žádnou veselou ženštinu) jsem to prostě ještě nezaregistroval. A teprve když se písničkář o tomto výročí zmínil, zastyděl jsem se. Vždyť je to třicet let, co jsem s Jardou (Jonášem, ne Hutkou) byl potřetí v Rumunsku na Dunajské deltě. Vždyť je to třicet let, co jsem poprvé díky arabským spolužákům, kteří mi oficiálně prodali dolary a díky Gorbačovově perestrojce a částečnému uvolnění mohl v srpnu 1989 poprvé vycestovat na západ. Konkrétně do Rakouska. Prostě touha vidět zblízka Sternstein – rozhlednu na protějším kopci - byla silnější, než odpor ke získání 14 razítek, potřebných tehdy k vycestování (panečku, to byl kulturní šok, ve srovnání s Dunajskou deltou, ze které jsem se vrátil dva týdny před rakouským výletem…). Hutkovo písničky jsem znal z ilegálně a tajně kopírovaných, často značně našuměných, kazet. Teď poprvé jsem ho viděl naživo. Když byla 25.11.1989 Letná, musel jsem být v práci. Na vojenské civilce jsem se nemohl jen tak utrhnout. Od té doby jsem ho chtěl vidět živě. Povedlo se. „Tak už to tady máme…“ Třicet let po… Směska spokojenosti, rozčarování i nadějí…

„Tak už to tady máme…“ Kácíme a kácíme… Kůrovec vyhrává.

Nejdřív trošku odbočím. Nějak se nemůžu ve svém dnešním psaní zbavit myšlenek na pana Učitele. Ano, to velké U je tam správně. Nechci zacházet do podrobností, proto k tématu velkého U pravím: „Howgh!“.

Než skončil minulý školní rok, pozval si děti z budoucí první třídy i s rodiči dvakrát do školy, aby je motivoval a navnadil. Po společné hodině poslal rodiče na další hodinu pryč a pracoval jen s dětmi. Naprosto geniálně. Děti přišly natěšené na pana učitele. Ale proč o tom píši? Má děti vždy od 1. do 3. třídy a ta třída se vždy nějak jmenuje. Měl Vlčky, Medvědy, teď bude mít tři roky Lišky (takže sháníme vše, co souvisí s liškami). Naučil je písničku. Znám nejméně 3 děti, které si ji přes prázdniny zpívají (s ostatními nejsem v kontaktu).

 

Tam ve škole pod Lučí

Co se Lišky naučí?

Písmenka, číslice,

O přírodě nejvíce

Písmenka, číslice,

O přírodě nejvíce

 

Jedna, dvě, tři, čtyři bedly,

Co jste lišky, co jste snědly,

Borůvky, jahody, les je plný pohody

Borůvky, jahody, sedli jsme si do vody.

 

Nebo tak nějak zhruba to bylo, slyšel jsem tu písničku jednou, pak už jen od dětí a až po čase z telefonu jedné maminky.

 

Napadly mě další sloky. Protože Liška je všežravec a nepohrdne ani plazem.

 

Jedna, dvě, tři, čtyři bedly,

Co jste lišky, co jste snědly,

Jahody, borůvky, k tomu čtyři užovky

Jahody, borůvky, k tomu čtyři užovky

 

Jedna, dvě, tři, čtyři bedly,

Co jste lišky, co jste snědly,

Bažanty, zajíce, ti nám chutnaj´nejvíce

Bažanty, zajíce, ti nám chutnaj´nejvíce

 

A teď už se konečně dostávám k tomu „Tak už to tady máme…“.

Vzpomínáte na film Vesničko má středisková? Na tu scénu, jak tam babča říká:“Má pravdu, předsedo!“ a vzápětí dává za pravdu jeho oponentovi. Oba mají svoji pravdu. A teď babo raď…

Zítra začne nový školní rok. Když jsme v Loučovicích měli v červenci soustřední s Medvědem, přijel i Péťa z Přerova, vyběhl si na Luč a vrátil se šokovaný. „Viděl jsi, co se tam děje?!“, ptal se. Jelikož jsem tam poslední čtyři nebo pět měsíců nebyl, nevěděl jsem. Jen co Medvěd odjel, vyběhl jsem na Luč a vrátil se šoknut. Kůrovec, ta mrcha mrňavá, žere a žere. Co nesežral, přesněji co žral, ale neuschlo, pokáceli. Přiznám se, že nemám v otázce zacházení s kůrovcem vyhraněný názor. Když člověk poslouchá jednu stranu, musí jí dát – byť s výhradami – zapravdu. Když člověk poslouchá druhou stranu, musí jí dát – byť s výhradami – zapravdu. Zkrátka babča z Vesničky. Když se člověk podívá na fotky staré 100 – 120 let, jsou na Luči mýtiny jako hrom. A Klostermann píše o velkých kůrovcových kalamitách již kdysi dávno… A teď babo (babčo) raď…

Prostě bez ohledu na to, zda za to někdo může nebo nemůže, je to smutná situace. Až Péťa přijede na narozeniny, bude se divit. To, co viděl v červenci, je slabý odvárek toho, co uvidí dnes. Tři Rumuni tam kácejí a kácejí a kácejí. Klobouk dolů, před jejich pracovním nasazením. A paseka roste a roste a roste… Před pár dny jsem na internetu shlédl článek, že smrkové porosty pod 700 m.n.m. prostě nepřežijí… Tak doufejme, že se černé prognózy nenaplní.

Ale proč ty písničky na začátku? Protože jsme si je s dětmi celé prázdniny zpívali. A posledních čtrnáct dní jsme nemohli nepřidat další sloku:

 

Tam nad školou na Luči

Motorovka zahučí

Padají borovice

To nás trápí nejvíce

Smrky i borovice

Tam v obci Loučovice….

„Tak už to tady máme…“ Nový školní rok.

Protože většina z Vás, kdo čtete tyto řádky, pracuje ve školství a počítá roky na ty školní a ne podle letopočtu, čeká i vás v pondělí změna. Vím, že kantoři, školníci, družinářky, asistentky, vychovatelky a další jsou ve finiši již pěkných pár dní. Ale stejně i tak vás změna čeká. Místo příprav se jede naostro.

A tak vám všem přeji, pokud jste dětmi či studenty, abyste v novém školním roce měli kantory přísné a spravedlivé, ale přitom vlídné a laskavé. A empatické, pokud to stav třídy umožňuje…

Pokud jste kantoři a jiní pedagogičtí pracovníci, přeji vám chápající rodiče, ochotné naslouchat vašim připomínkám, nápadům a námětům. Rodiče ochotné kantorovi pomoci, vyjít vstříc, protože separace školy od rodiny k ničemu dobrému nevede.

Pokud jste ředitelé či zástupci, přeji vám skvělý učitelský sbor, přeji vám celou řadu skvělých nápadů a hlavně pokud možno bezstresový nový školní rok!

Pokud jste školníci, přeji vám usměvavé kantory, děti ochotné se přezouvat a nelízat zábradlí, na hřišti co nejméně listí a v zimě co nejméně sněhu na školních pozemcích.

Zkrátka co nejbáječnější nový školní rok nám všem přeje

          Míra Procházka

PS. Už se těším, až se sejdeme na oslavě 30. narozenin Šumaváčku. Tančíme již ve třetí republice! ČSSR, ČSFR, ČR.

 

      

 

. . . . . . . .

 

Následující řádky ještě nějakou dobu na těchto stránkách ponechám, protože jsou pro nás opravdu důležité. Prosím, mrkněte na ně a až si budete kupovat něco přes internet, vzpomeňte si na nás. Díky.

Míra Procházka

(Napsáno 15. prosince 2017, ale stále platné.) Škoda, že jsem Šumaváček do GIVT.CZ přihlásil až teď a ne o měsíc dřív, když jsme všichni pomáhali Ježíškovi pořídit dárky a mnozí právě přes internet. Jenže teprve včera mi volal operátor této firmy s nabídkou. V rámci možností jsem si tuto firmu prolustroval, a jelikož nejevila známky podvodné společnosti, rozhodl jsem se Šumaváček do tohoto portálu přihlásit. Jestli nám chcete nejen před Vánoci, ale i příští rok finančně pomoci a přitom Vás to nebude stát ani korunu, zkuste nakupovat právě přes portál GIVT.CZ. Zastupují mnoho set e-shopů, včetně takových, jako mall.cz, deichmann.cz, levneucebnice.cz a spoustu, spoustu dalších. Nakupování na tomto portálu je velice jednoduché (kdo mě zná, jaký jsem počítačový antitalent, ví, že pokud napíši „velice jednoduché“, je to pravda). Pokud chci nakoupit přes internet, zadám GIVT.CZ, na titulní straně mrknu, jestli můj oblíbený eshop zastupují (jejich abecední seznam najdu v okénku „Nakupuji na“…), v kolonce (či okénku) „Přispívám na“ zadám toho, komu chci přispívat (čili square dance club šumaváček, spolek) a pak už nakupujete na svém oblíbeném eshopu, jak jste zvyklí. Nezaplatíte ani korunu navíc. GIVT.CZ dostává od eshopu provizi za zprostředkování obchodu a o tuto provizi se půl na půl dělí s neziskovkou, kterou chce podpořit.

 

Proto prosím, pokud ještě přes GIVT.CZ nenakupujete pro někoho jiného, zkuste to pro nás. Zkoušel jsem to a skutečně ceny nejsou navýšené.

 

Pokud Vás zajímá, nač příspěvky od této společnosti použijeme, pak vězte, že to bude CSDCTS ve Střelicích.

 

Díky a krásné těšení na Ježíška!

 

         Míra Procházka

 

Dole uvidíte fotky z již smazaných "Aktuálních slovíček".

 

 

              

 

 

 

 

 

 

 

 
     

    

 
 

 

TOPlist